O svěřenských fondech v českém prostředí možná často slýcháte z médií ve spojení s movitějšími politiky či jinými veřejnými osobnostmi. S velkou pravděpodobností si jejich využití spojujete s podnikateli či velkými bohatými rodinami. To je způsobeno zejména tím, že v České republice svěřenské fondy nemají dlouhou historii. Využívají se zde pouze od roku 2014. Ve zbytku světa jsou však běžným nástrojem ochrany majetku již po dlouhá staletí. V poslední době se i u nás čím dál více mluví o jejich výhodách pro běžného občana. Na následujících řádcích bychom Vás proto rádi přístupnou formou seznámili s jejich historií a dali Vám tak nahlédnout do základního principu jejich fungování. Příběh, jímž zahajujeme náš pravidelný blog ze světa svěřenských fondů, jsme si se svolením autorů (Eva Hrušková a James Turnbull) vypůjčili z knížky “Svěřenské fondy krok za krokem”.
Základy svěřenských fondů byly položeny už za křižáckých válek
Příběh, který je inspirován historickými skutečnostmi, začíná koncem 12. století, v období křižáckých válek. Tehdy žil statečný rytíř, Sir Wilbur. Král ho pověřil, aby se svými vojáky táhl na Střední východ bojovat proti pohanům. Rytíř úkol přijal. Chtěl se ale ujistit, že po dobu jeho nepřítomnosti bude dobře postaráno o jeho hrad a pozemky. Potřeboval najít důvěryhodnou osobu. Bohužel naivně důvěřoval svému zlému bratranci Baronu Edmundovi a v nejistotě, zda se sám vůbec z války vrátí, převedl Wilbur majetek na baronovo jméno.
Zatímco rytíř statečně bojoval ve válce, Baron Edmund se stal hradním pánem. Svého nového života si užíval plnými doušky. Když se po mnoha bitvách Sir Wilbur vrátil, požádal bratrance, aby mu vrátil jeho hrad. Baron se ho však vzdát nechtěl. “Hrad je můj, dal jsi mi ho”, prohlásil a na svůj slib dát hrad zpět rytíři po jeho návratu z bitvy jako by zapomněl.
Rytíř Wilbur se s problémem obrátil na soudce. Ti mu však sdělili, že hrad převedl na jméno Barona Edmunda a patří tedy teď skutečně jemu. Zklamaný Wilbur navštívil v poslední naději samotného krále, jenž ho vyslechl. “Sire, Baron Edmund sice může být ve smlouvě uveden jako legální majitel půdy a hradu, ale Ty jsi pravým a oprávněným vlastníkem, a proto Edmundovi přikazuji, aby Ti pozemky i hrad vrátil.” A takhle příběh šťastně skončil.
Co je psáno není vždy dáno
Jaké je nejdůležitější ponaučení, které byste si z tohoto příběhu o statečném rytíři měli vzít, abyste porozuměli základnímu principu svěřenských fondů? Jak pravil král, to, že je někdo uveden jako legální vlastník (na papíru), nemusí znamenat, že je skutečným vlastníkem. To je možná trochu matoucí. Mít napsané černé na bílém, že někdo něco vlastní, je přece obecně považováno právě za důkaz toho, že tomu tak skutečně je, nebo ne? Koncept svěřenského fondu byl však přejat z právního systému common-law, v němž existuje tzv. oddělené vlastnictví: “legální vlastnictví”, kdy nějaká osoba spravuje něco pro jinou osobu, a “skutečné vlastnictví”, které má osoba, pro niž je věc spravována. Dle tohoto právního konceptu vlastně již zlý bratranec Edmund fungoval jako dnešní “svěřenský správce”, který se staral o majetek Sira Wilbura, jenž tak byl dnešním tzv. obmyšleným.
Z Britského impéria do celého světa
Podobných příběhů v minulosti proběhlo mnoho, což vedlo k založení Kancléřského soudu. Ten se jimi začal zabývat a položil tak základy trustového práva. Svěřenské fondy (trusty) se od té doby staly užitečným a důležitým nástrojem, který se postupně rozšířil ze zemí Britského impéria do Spojených států amerických, Indie, Keni a mnoha dalších míst. V současné době jsou běžně využívány třeba i v Mexiku, Brazílii, Číně a ve většině zemí Evropy. V roce 2014 se tento užitečný nástroj, který podobné problémy s ochranou a správou majetku pomáhá řešit všem běžným lidem, dostal i k nám do Česka.
Svěřenské fondy v Česku
K dnešnímu dni v Česku svěřenské fondy využívají již tisíce osob a počet nově založených fondů se stále zvyšuje. Stávají se čím dál oblíbenějším nástrojem zejména k ochraně rodinného majetku. Někteří jejich prostřednictvím oddělují rodinný majetek od podnikatelských aktivit, aby ho zbytečně nevystavovali riziku, jiní fondy zakládají například pro účely řešení majetkového nástupnictví resp. dědictví.